Ninušky

Rozmýšlela se,jestli má skočit.Už ji nebavilo poslouchat rady a hádky rodičů vůči jejímu prospěchu ve škole.Byla na učení levá.Věděla to.Měla skočit už dávno.Vrchol byla facka od její matky za utajenou trojku z matiky-vžďyť přece...nikdy jí ještě maminka neuhodila!
Sbalila si věci a ráno nesměle utěkla z domova.Dostala se až sem.Na most.
Babička jí vždycky říkala,že pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije.A proč?ptala se jí.
No přeci proto,že rodiče dítě vypiplají a to si pak vezme život.Teď si na rozhovor vzpomněla.Přemýšlela nad tou těžkou volbou.V hlavě jí utkvěli slova babičky:

...pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije...

Hlava jí třeštila a pálili jí slzy sebelítosti.Ovanul jí prudký vítr a ona se zapotácela.
Málem měla to trápení za sebou.Málem.Styděla se nad tím,jak rychle se snažila nabrat rovnováhu.Chce snad skočit nebo ne?!
Před očima najednou viděla plačící mámu a tátu.Táta říká něco o tom,že na ní neměl řvát...je to jeho vina.Ano!Chtěla,aby hodně trpěli!Rozhodla se.Skočila.Během pádu si uvědomila,že už nikdy neuvidí babičku,maminku,tatínka,že už nikdy neuvidí nikoho...
Ale tohle přece nechtěla...pozdě...